Jelikož se Traci po své cestě na dovolenou nevrátila do práce, věděl jsem, že bude v pondělí ráno v domě, až se dostaví procesní posel. V předchozích šesti měsících jsem udělal všechna rozvodová klišé jako rozdělení financí a zrušení společných kreditních karet. To by jí stále dávalo víc než dost peněz na živobytí až na rok, pokud by neudělala nějakou hloupost, třeba si nekoupila Lamborghini.
Twyla mi zavolala asi ve čtyři odpoledne lisabonského času. Seděl jsem v malé kavárně a vychutnával si suché červené víno a dva druhy sýra, když mi zazvonil telefon.
„Podle mé asistentky to nevzala moc dobře,“ řekla Twyla poté, co jsme skončily s našimi zdvořilostmi. „Zvlášť špatně nesla, že jsi podal žalobu pro nevěru, i když to na vyrovnání nic nemění. Fotky, na kterých se ti dva věnují aktivitám cizoložného typu, s ní dost otřásly, říkala mi.
„Poslala jsi je e-mailem i mým dcerám a zvlášť mým zeťům, jak jsme se o tom bavili?“ zeptal jsem se. „Z nějakého důvodu si moje holky zřejmě myslí, že její sex s Jaxem byla mise z milosti. Chtěl jsem se ujistit, že vidí, že je velmi milosrdná. A chtěl jsem se ujistit, že moji zeťové uvidí, co jejich ženy považují za milosrdné. Dnes večer by se v těch domech měly odehrávat opravdu zajímavé diskuse.“
„Udělala jsem, co mi klient nařídil, s patřičnou formulací,“ řekla Twyla.
„Děkuji,“ řekl jsem tiše. „Nejsem na to pyšný, ale už mě nebaví, když mě někdo označuje za toho špatného. Ona podváděla, ale já jsem nějak ten špatný.“
Když jsem se o osm týdnů později vrátil domů, byl jsem hluboce opálený a odpočatý. Traci přiběhla do kuchyně, ale když uviděla můj obličej, prudce se zastavila. Ne, tohle nebude šťastné shledání, v jaké doufala.
„Nevím, jak tobě, ale mně se nejvíc líbilo Portugalsko a jižní Francie,“ řekl jsem. „Ale asi bych si to všechno užil víc, kdybych si s sebou vzal nějakého šukacího kamaráda, jako jsi to udělala ty.“
Podívala se na mě a pak se poškrábala na nose, jako by cítila něco nepříjemného.
„Už ses konečně překonal?“ vyštěkla. „Můžeme už přestat s těmi nesmysly a vrátit se k nám. Víš, že udělám cokoli, abych ti to vynahradila.“
„Proč bych se proboha měl chtít vrátit? To zřejmě nebylo moc dobré, když ses mohla sebrat a odejít skoro na rok s jiným mužem,“ řekl jsem.
„Rrrr! On umíral. Byl to náš nejlepší přítel. Bylo to to nejmenší, co jsem pro něj mohla udělat, abych ho utěšila,“ řekla a její hlas zesílil a zesílil.
„Tenhle unavený argument žije déle než Jax. To, že umíral, nebyl důvod k tomu, aby ses jednostranně rozhodla, že s ním budeš rok píchat. Byla jsi moje žena. Dali jsme si slib!“
„Moje tělo ti nepatří. Vlastním ho já. Já říkám, kdo a kdy ho dostane!“ vyjekla.
„Špatně. Vlastnili jsme těla jeden druhého, když jsme si dali slib, že se vzdáme všech ostatních,“ řekl jsem.
Snažila se rozvodu bránit a nakonec si sehnala právníka. První, co její advokát udělal, bylo, že požádal o vyúčtování veškerého našeho majetku, společného i individuálního.
Stačil jeden den, aby její právník zavolal Twyle a zeptal se, kde schovávám peníze, které mi Jax odkázal, hlásila mi.
„Ty peníze jsou pryč už několik měsíců, pane Robertsone. Můj klient se nechtěl obohacovat o peníze, které jeho žena vydělala prostitucí, a tak je po zaplacení daní věnoval fondu vdov a sirotků státní policie,“ odvětila.
„On… on to nemůže udělat!“ křičel Traciin právník. „Ty peníze patřily oběma. Nemůže je prostě utratit svévolně.“
„Ve skutečnosti měli v té době přístup ke společnému účtu oba, ale největší věc, kterou je třeba vzít v úvahu, je skutečnost, že peníze byly odkázány přímo mému klientovi, a ne mému klientovi i jeho manželce jako manželskému celku.
„Předpokládám, že má právo to zpochybnit, ale vzhledem k tomu, že to bylo na účtu charity více než půl roku… bude vypadat jako skutečný ‚Grinch, který ukradl Vánoce‘,“ řekla Twyla. „Právníci charity se na to před přijetím daru pečlivě podívali. A nebudeme váhat s tím jít do tisku.“
Telefon mi začal šílet asi hodinu poté, co mi Twyla zavolala, aby mi řekla o tom, že se na peníze ptal její právník. Od chvíle, kdy se poprvé vydala za svým dobrodružstvím, jsem neodpovídal na žádné její pokusy o kontakt a neviděl jsem důvod, proč bych měl svou politiku měnit.
Brzy poté mi začaly volat děti, a přestože jsem věděl, čeho se hovory týkají, stále jsem odpovídal.
„Do prdele, tati, určitě jsi nerozdal všechny peníze strýčka Jaxe, že ne? Vážně?“ Stella se napůl ptala, napůl křičela do telefonu.
„Přesně to jsem udělal, Stel,“ odpověděl jsem jasně. „Lidé z fondu byli naprosto nadšení. A cítil jsem, že Jax by měl z toho daru taky radost.“
„Ale tati, víš, že by chtěl, aby z těch peněz něco dostala i máma. Měl mámu rád,“ bědovala Stella.
„A v tom je ten háček, zlato. Miloval mou ženu… a ona mu to oplácela. Mou ženu. Myslím, že smíš milovat, koho chceš, ale musíš vědět, že když miluješ cizího manžela… může se to zvrtnout. A pokud jde o ni, byl jsem jediný, koho měla milovat… takhle. Překročila hranici. Nevážila si mě. Proč to musím pořád vysvětlovat?“
Pár dní po návratu z dovolené jsem se přestěhoval do bytu, protože jsem věděl, že jakmile zjistí, že jsem utratil Jaxovy peníze, přijde průser. To se ukázalo jako moudré rozhodnutí.
Pak se rozkřiklo, že jsem ty peníze daroval. Většina mých přátel u policie si myslela, že jsem se zbláznil. Strávil jsem spoustu času vysvětlováním svých myšlenek klukům i ostatním, když se mě na to ptali. Překvapilo mě, že tolik lidí mělo pocit, že mají právo vyjádřit svůj názor na to, jak jsem utratil své peníze.
Kvůli tomu jsem po návratu moc nechodil do společnosti. Můj život se smrskl na práci a domácnost. Moje holky mě vůbec nenavštěvovaly, byly na mě naštvané, že jsem podal žádost o rozvod na Traci a rozdal Jaxovy peníze. Ale občas mě navštívili zeťové. Loriin manžel Grant mě navštěvoval tajně, ale Stellin manžel Abel mé dceři na rovinu řekl, že mě neopustí, protože Traci je děvka. Řekl mi, že jeho manželství s mou dcerou je na tenkém ledě kvůli jejímu neustálému obhajování mé nevěrné ženy.
„Jen si musím říkat, kdy přijde můj den, tati,“ řekl mi jednou večer, když jsme popíjeli na terase. „Musí vědět, že to, co máma udělala, nebylo správné, a já doufám, že to dělá jen jako projev podpory, na rozdíl od toho, že by s tím, co máma udělala, skutečně souhlasila,“ řekl Abel.
Twyla se u nás jednoho večera zastavila s lahví jednosladové Glenmorangie a pětitisícovým puzzle.
„Já vím, že nejsi oficiálně rozvedený, Rain, ale venku je celý svět hodných žen, které hledají hodného chlapa, jako jsi ty. Měl bys vyrazit ven a ponořit se takříkajíc do rybníka. Neříkám, že musíš být úplná děvka jako tvoje žena, ale vzhledem k tomu, že jsi před několika měsíci podal žádost, nikdo… no, skoro nikdo by ti nevyčítal, že se snažíš najít si nějakou společnost,“ řekla.
„Víš, je škoda, že nemáš spisovatelského ducha jako tvůj zesnulý bývalý partner, protože by to celé vydalo na pořádnou knihu. Chci říct, že je tu spousta detailů, které nevíš, protože ti je tvoje žena nikdy neřekne, ale víš víc než dost na to, abys měl kostru dobré fikce, a zbytek můžeš doplnit podle své fantazie.“
Rain uznale zvedl obě obočí. Pak zvedl telefon a usmál se.
„Vím o něco víc, než si myslí, že vím. Můj bývalý partner mi to čas od času rád vmetl do tváře,“ řekl jsem. „Byla to trojka v Řecku a pár maorských policajtů na Novém Zélandu. Z obojího mám video.“
Cena hovoru 55 Kč/min. , cena 1 sms 35 Kč .*
„A o tom jsi svému právníkovi nikdy neřekl?“ zeptala se s trochou výčitky v hlase.
„Věděl jsem, že je nepotřebujeme, abychom získali, co potřebujeme,“ odpověděl jsem a podíval se jí přímo do očí. „Ale ne že bych byl nějaký svatoušek. Neříkám, že je nikdy nepoužiju.“
Teď byla řada na Twyle, aby zvedla obočí.
„Pokaždé, když se sejdeme, naučím se něco nového,“ řekla.
Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem musel uznat, že se mi Twylin nápad napsat knihu líbí. Koneckonců jsem na to měl čas, protože jediné, co se mi v životě dělo, byla práce. Když to dokázal Jax, a já rozhodně věděl, že není žádný literární génius, pak jsem věděl, že to zvládnu i já. Zvlášť když už jsem měl kostru příběhu přímo před sebou.
O dva měsíce později jsem byl oficiálně svobodný. Rezervoval jsem si stůl ve své oblíbené restauraci a zavolal Twyle, která teď už oficiálně nebyla mou právničkou.
„Zapamatoval sis moje číslo. Jak milé,“ řekla, když to zvedla. „Předpokládám, že voláš, abys oslavil, že jsi svobodný muž. Uvědomuješ si, že mi v ‚den svobody‘ volá skoro každý?“
„Asi jsem o tom nikdy nepřemýšlel, i když to dává smysl,“ odpověděl jsem. „Ale kolik tvých bývalých klientů ti volá, aby tě pozvali na rande? Mám dnes večer rezervaci u Cyrana na sedmou. Vím, že je to narychlo, ale nechtěl jsem ti dát šanci vymyslet dobrou záminku, abys mohla sladce odmítnout.“
„Ale to mi nedává šanci jít domů a převléknout se do něčeho hezkého,“ namítla.
„Zapomínáš, že vím, že se do práce vždycky dobře oblékáš,“ odpověděl jsem.
„Ale já se na večery raději oblékám trochu méně ‚právnicky‘,“ řekla.
„Jsem si docela jistý, že na pozdější drinky a dezert u mě doma najdu něco méně ‚právnického‘,“
„Tak jak to mám odmítnout?“ řekla.
S vědomím, že bude dobře oblečená, jsem si na své první rande po více než 33 letech oblékl tmavě modrý oblek. Musím přiznat, že jsem si připadal jako šestnáctiletý druhák, který se chystá na první rande s Emmou Wysockou. Teď, když jsem si na to vzpomněl, jsem si vzpomněl, že jsem se pozvracel asi patnáct minut předtím, než jsem ji měl vyzvednout.
Dala mi svou adresu v luxusní části města, což mě nepřekvapilo vzhledem k tomu, že byla úspěšná advokátka, která žije sama od rozvodu s nevěrným manželem před patnácti lety. Co mě ale překvapilo, bylo to, že když mi otevřela, byla sotva oblečená jako advokátka. Měla na sobě bordó šaty s hlubokým výstřihem, které jí končily pár centimetrů nad koleny, byly dost upnuté v úzkém pase a zdálo se, že s ní při pohybu splývají. Poprvé za dobu, co ji znám, měla kaštanové vlasy rozpuštěné a splývaly jí těsně za ramena.
„Ooh,“ řekl jsem si pod nosem, ale zřejmě ne moc pod.
„Tak to beru jako kompliment,“ řekla se šťastným libozvukem v hlase. „Vyrazila jsem o něco dřív, abych se připravila.“
Cena hovoru 55 Kč/min. , cena 1 sms 35 Kč .*
Přiznám se, že jsem na chvíli ztratil klid. Bezostyšně jsem si ji prohlížel, jako by byla steak a já hladový lev. Uvědomil jsem si, že se dívá na mě. Doufal jsem, že neslintám.
„Chápu to, Rain,“ řekla tiše. „Vím, že jsi vyšel ze cviku. Slibuju, že na tebe dneska budu mírnější.“
Vzal jsem ji za ruku a vyrazili jsme.
Jak mi ukázala, když byla mou advokátkou, byla poutavá, zábavná, chytrá a inteligentní. Ten večer se nepodobal žádnému, který jsem zažil… za celou věčnost. V tomto případě nemám nic proti Traci, jen jsme si tak dlouho rozuměly. Twyla byla obrazně řečeno závanem čerstvého vzduchu v mém životě.
Objednaly jsme si každý kousek tvarohového koláče s sebou a já ji odvezl do svého bytu. Uvařil jsem kávu a nalil nám oběma do šálků panáka Bailey’s. Všichni jsme si dali po jednom.
„Hm, Rain, můžu si půjčit tu košili?“ zeptala se tiše. „Víš, tu méně ‚právnickou‘, co jsem slíbila.“
„No jo,“ řekl jsem a začala si rozepínat bílou košili.
Vzala mi košili a na pár minut zmizela v koupelně. Když vyšla, měla šaty přes ruku a v ruce podpatky. Košili měla rozepnutou až k pasu a vypadalo to, že jediné, co má pod ní, jsou kalhotky. Okamžitě mi začal stát. Věděla, jak na mě působí, když jsme spolu seděli na mé pohovce, pili kávu a jedli koláč.
Pět minut po dojedení tvarohového koláče jsme se na pohovce vášnivě líbali. Košile, kterou měla na sobě, bylo o pár minut později pryč a po něm rychle i její kalhotky. Odsunul jsem se z pohovky, opřel její tělo, zvedl její nohy přes ramena a vrhl se na první kundičku, kterou jsem za posledních třicet let lízal a která nebyla Traciina.
Od mého posledního sexu se ženou uplynulo více než osmnáct měsíců. Měl jsem víc než malé obavy, že nebudu v nejlepší formě… a já tak moc chtěl být v nejlepší formě pro tuhle ženu.
Začal jsem lízáním jejího otvoru plochým, širokým jazykem a rychle jsem přestal, abych ji nechal dohnat, když vykřikla a dostala se do křeče celého těla, která ji pohltila téměř na minutu. Když jsem to udělal podruhé, sevřela svá stehna kolem mé hlavy a pokračovala ve snaze shodit mi hlavu z ramen. V jednu chvíli jsem zvedl hlavu a viděl, jak sklopila oči a její záda se pořádně prohnula.
Vím, že každá žena je jiná, a tak jsem se snažil co nejvíc dbát na to, co se Twyle zřejmě líbilo. Poté, co jsem dosáhl jejího pátého křičícího orgasmu, jsem se mírně posunul, abych mohl jazykem dosáhnout na její klitoris, a pak jsem se začal věnovat jejímu knoflíku rozkoše.
Popravdě řečeno, ještě nikdy jsem neměl ženu, která by mi připadala tak vnímavá jako Twyla. Dal jsem jí dalších pět orgasmů, než jsem musel přestat, aby mě nedostala do nemocnice s otřesem mozku nebo mě neutopila svými tekutinami.
Vlezl jsem jí na tělo, nastavil tvrdý penis a na dva pokusy zatlačil do té nejžhavější kundy, v jaké jsem kdy byl.
Nebyl jsem si jistý, jak dlouho vydržím, vzhledem k tomu, jak dlouho uplynulo od posledního sexu, ale rozhodl jsem se, že napoprvé bych měl být agresivní a fyzicky zdatnější. Šli jsme na to docela dobře, když najednou přestala a zeptala se, jestli mám lubrikant. Kurva, to mě ani nenapadlo. Naštěstí myslela dost za nás oba a vstala, aby si vzala tubu, kterou si přinesla v kabelce.
„Promiň, měl jsem…“
„Neboj, zlato, teď se vrať do postele a jdeme na to!“
Ani jeden z nás nebyl mladík, šli jsme na to tvrdě ještě asi dvacet minut, než jsem se udělal opravdu tvrdě. Líbali jsme se, když jsem se přestal ovládat, ale Twyla nějak dokázala udržet své rty přisáté k mým, zatímco jsem se do ní vyprázdnil. Když jsme skončili, slezl jsem z jejího těla a uvelebili jsme se spolu vzpřímeně na pohovce a chichotali se jako děti.
O dvacet minut později mi řekla, že by se měla na noc vrátit k sobě, protože ráno musí ještě do práce. Naprosto jsem to chápal, i když jsem měl službu až ve tři odpoledne.
„Chci, abys věděl, že nespím jen tak s někým, a ty jsi první bývalý klient, se kterým jsem to kdy udělala,“ řekla mi. „A jestli tě to zajímá, tak jsem se zase dozvěděla něco nového.“
Cítil jsem, jak se červenám při tom, co jsem doufala, že je kompliment.
„Ty jsi ale pekelná ženská. Můžu ti ještě zavolat?“ zeptal jsem se a věděl, že zním jako ztracené štěně.
„Budu zdrcená, jestli ne,“ řekla. „Ale naprosto pochopím, když si budeš chtít chvíli hrát na hřišti.“
„Ne, ne, ne… Co kdybychom se podívali, kam to povede? Vím, že by mi všichni řekli, ať si dám na čas, ale proč bych si nemohl dát na čas s tebou? Když mám rád čokoládovou zmrzlinu, proč musím nejdřív ochutnat vanilkovou, než si dám druhou misku čokoládové?“ řekl jsem.
Jo, to jsem opravdu řekl, k mé věčné hanbě. Ale ona se zachichotala a souhlasila. Domluvili jsme si schůzku na následující sobotní večer, což byl můj další volný den.
Psaní knihy bylo tak daleko od mého oboru, že to bylo směšné. Za svou kariéru jsem sice napsal stovky zpráv, ale tím moje zkušenosti s textem končily. Nikdy jsem také nenapsal nic ze světa beletrie. Policejní hlášení byla přímo literatura faktu. „Jen fakta, madam.“ Žádný styl. Gramatika byla hezká, ale nevyžadovala se.
Naštěstí pro mě jsem přečetl slušnou porci beletrie, včetně všech šesti Jaxových knih. Jak už jsem řekl, když to dokázal Jax…
Jednu výhodu jsem oproti Jaxovi měl, protože jsem tenhle konkrétní příběh prožil… nebo alespoň jeho značnou část. Ano, neznal jsem Traciinu stránku věci, ale na druhou stranu, protože to byla fikce… Chystal jsem se z toho udělat pořádnou fikci. Snažil jsem se hrát nad věcí, a to se mi nedařilo: odvrátila ode mě moje holky. Bylo na čase, abych přestal být hodným klukem. To znamenalo, že hodlám proti Traci využít i její další mimoškolní toulky.
Zapsat části příběhu, které jsem prožil, nebylo zdaleka tak katarzní. Ve skutečnosti to bylo vyloženě zraňující. Někdy jsem psal deset minut, pak jsem vstal od stolu a něco rozbil, obvykle hrnek s kávou. Když jsem rozbil poslední ze své sady, zašel jsem do Walmartu a našel si sadu hrnků z tvrdého plastu, které byly „nezničitelné“. Než jsem dokončil první návrh, podařilo se mi jich zničit jen šest z osmi.
Jedním ze způsobů, jak jsem si zachoval zdravý rozum, bylo, že jsem to s dobrodružstvím své coury přehnal. Kromě toho, že na cestě kolem světa souložila se svým umírajícím šukacím kamarádem, jsem ji nechal udělat další dva tucty mužů, včetně trojky a jejího „maorského víkendu“, z něhož mi Jax poslal několik fotek. Jak jsem ji znal, byl jsem si jistý, že neměla tušení, že mi Jax ty fotky poslal. Hádám, že se to dozví.
Nechal jsem Twylu, aby mi poprvé předčítala. Advokáti jsou ve slovech obvykle dost dobří. Taky jsem věřil jejímu úsudku o dobrém vkusu. Věděl jsem, že budou místa, kde překročím hranici, a potřeboval jsem někoho, kdo mě občas vrátí zpátky.
První věc, kterou zpochybnila, byla moje volba použít v knize jméno „Traci“ jako jméno pro podvádějící manželku. Věděla, že pravda je obranou proti pomluvě a hanobení, ale pojmenovat druhou hlavní postavu po mé bývalé ženě téměř vybízelo k žalobě, která by ještě sežrala peníze na obranu.
„A v podstatě bys tím na sebe práskl, že jsi paroháč,“ řekla. „Zatímco ona tě podváděla na cestách po světě, ty jsi to hrál hodně pod pokličkou. Ale kdybys to udělal takhle, křičel bys to ze střech.“
„Stejně jako všechno ostatní jsem to dělal ve snaze ochránit své děti, ale od té doby, co naskočily do Traciina ‚šíleného vlaku‘, necítím potřebu být jejich útočnou linií,“ řekl jsem.
Po šesti měsících chození s Twylou jsem věděl, že jsem našel ženu, se kterou chci strávit zbytek života, a ona neváhala říct ano, když jsem se jí zeptal. O šest měsíců později jsme měli malou svatbu. Nastěhoval jsem se k ní domů a život nás obou šel dál, až na to, že…
Když jsem měl pocit, že je moje kniha hotová, kontaktoval jsem Jaxova nakladatele. Nebyl jsem příliš hrdý na to, že jsem použil Jaxovo jméno a své spojení s ním. Bylo to to nejmenší, co pro mě můj bývalý přítel mohl udělat.
Jeho nakladateli se líbilo několik mých prvních kapitol a nechal mě poslat celou knihu jednomu z domácích editorů společnosti. Ta provedla 17 000 úprav a nechala mě dvě různé kapitoly kompletně přepsat, ale nakonec rukopis opravdu nadšeně doporučila. Nechal jsem svého domácího právníka, nedávno přejmenovaného na Twylu Rainwaterovou, aby za mě vyjednal nějaké podmínky… což ve skutečnosti znamenalo, že jsme přijali jejich první nabídku, protože jako nováček jsem neměl žádnou vyjednávací páku.
Myslím, že to, co jsem napsal, se v branži nazývá „bodice-ripper“. Publikum tvoří převážně ženy starší 40 let. Přiznejme si, že knihy už nečte nikdo pod 40 let. Přesto se můj „rozparovač“ prodával v prvním limitovaném nákladu několik týdnů a nakladatel ztrojnásobil náklad pro další vydání.
Nebudu předstírat, že se vyznám v knižním průmyslu, ale nakladatelství během několika následujících měsíců vydalo další tři dotisky mé knihy. Stala se „překvapivým“ bestsellerem. Kdo by to byl řekl?
„Jak jsi věděl o té trojce a maorských klucích?“ zeptala se Traci tiše zeptala, když jsem několik měsíců po vydání knihy zvedl telefon. „Vím, že většina toho, co jsi napsal, byla jen čirá špína, abys získal čtenáře, ale dvě části jsi rozhodně vystihl naprosto přesně, a já na náhody nevěřím.
„Kdo mě udal?“
V tu chvíli mi hlavou proběhlo milion myšlenek. Být hodný kluk mezi ně nepatřilo.
„Tvůj milenec,“ řekl jsem tvrdě. „Ten blbej zmrd mi poslal videa z obou těch zásnub. Prostě mi musel vmést do tváře tvoji nevěru.“
„Bože, to ne. Nikdy jsem nechtěla, abys to někdy viděl,“ řekla. „Je mi to líto.“
„To je mi jasné,“ odpověděl jsem. „Nikdy jsem ti to nevtíral do tváře. Nikdy jsem to holkám neukázal, ani když tě bránily. Ale to už je pryč. Řeknu jim pravdu, ukážu jim ta videa, až se zeptají. A ony se zeptají.“
„Můžu nějak zařídit, abys to holkám neukazoval?“ zeptala se.
„Byla, ale nebyla jsi dost chytrá na to, abys to udělala ve správný čas. Teď už je ta doba dávno pryč,“ poznamenal jsem.
Trvalo týden, než se ozvala moje mladší dcera, a byla vytočená do běla.
„Já vím, že to má být fikce, tati, ale když jsi to psal, věděl jsi, že si spousta lidí bude myslet, že je to máma, a udělal jsi z ní největší couru na světě. Myslela jsem si o tobě víc,“ poučovala mě Lori přes telefon.
„Uhhh… to nebyla celá fikce,“ řekl jsem. „Něco z toho bylo založeno na skutečných událostech. Vím, že to nechceš slyšet, takže ti pošlu jen videa dvou z těch událostí. Budu čekat na tvou omluvu. Pak můžeš ta videa poslat své sestře a ona se může také omluvit.“
Zavěsil jsem a poslal jí to. Dohromady měla asi 30 minut. Asi za 35 minut mi zazvonil telefon. Okamžitě jsem to zvedl, aniž bych se podíval na číslo volajícího.
„Promiň, tati. Nechtěla jsem věřit, že by ti máma někdy takhle ublížila. Jedna věc byla pomáhat strýčkovi Jaxovi, ale tohle bylo něco úplně jiného,“ řekla.
„Vlastně, zlato, to, že pomohla strýčkovi Jaxovi, nebyla jedna věc. Podváděla mě s ním… a to, že byl nemocný, nebyl dobrý důvod. Podvedla mě, protože chtěla. Konec příběhu.“
Druhé omluvy jsem se dočkal asi o hodinu později, spojené se spoustou slz. Přál jsem si, aby to tak nemuselo být, ale bylo to tak, jak to bylo.
Na prodeji své knihy jsem přímo nezbohatl, ale zbohatl jsem, když na ni jedno z velkých filmových studií koupilo práva. Vlastně mi dali tolik, že jsem mohl okamžitě odejít do důchodu, kdybych chtěl… a to jsem udělal. Jediným důvodem, proč jsem stále pracoval, byl rozvod, který můj odchod od policie o tři roky oddálil.
Film byl natočen asi o rok později a já jsem dostal slušný honorář jako konzultant scénáře. Trvalo ještě asi devět měsíců, než se film dostal do kin, a pak se to opravdu posralo. Jak mi Twyla vysvětlila, jedna věc byla číst slova. Úplně jiná věc je vidět činy; vlastně mnohem horší věc.
„Aww, tati, to jsi musel zajít tak daleko?“ zeptala se mě starší dcera po telefonu.
„Jsem si docela jistý, že jsme se o tomhle už bavili,“ opravil jsem ji. „Tvoje matka zašla tak daleko. Obviňuješ posla… zase.“
„Promiň, tati,“ odpověděla tiše. „Jde o to, že ty máš s Twylou docela dobrý život a ona… nic moc.“
„Její volba, zlato. Činy mají své následky. Vybrala si, že odejde ze dveří na ‚zábavnou roční‘ cestu kolem světa s mužem, který není její manžel. Miloval jsem ji. Varoval jsem ji. Nemilovala mě dost na to, aby to neudělala.“
„Z nějakého podivného důvodu si myslela, že může mít svůj koláč a zároveň ho sníst. K čertu, takhle skutečný život nefunguje. Zničila mi život. Kdybych nenašel Twylu, můj život by byl ubohý. Tvoje matka si vybrala a zahodila mě. Vyhodila mě. Neztrácím ani vteřinu života tím, že bych si dělal starosti, jak se její život vyvíjí. Šlápla do hoven. Proč se diví, že její život smrdí jako hovno?“
Hudba v pozadí začínala být hlasitá. Karneval v Riu de Janeiru je něco jako Mardi Gras v New Orleans na steroidech. S Twylou jsme se rozhodli že si musíme udělat vlastní cestu kolem světa.
„Promiň, zlato, ale hudba začíná být příliš hlasitá na to, abychom mohli mluvit dál. Pozdravuj všechny doma. Promluvíme si později,“ řekl jsem.
(No Ratings Yet)
Loading...
Cena hovoru 55 Kč/min. , cena 1 sms 35 Kč .*